Vyšehrad (časopisecky Lumír 1879, knižně 1880) je cyklus epických básní od českého novoromantického básníka a prozaika Julia Zeyera znázorňující českou národní mytologii. Můžeme jej chápat jako pokus o národní epos zobrazující zlatý věk českého národa. Dílo má národně reprezentativní funkci. „Prožitek pradávného českého světa, srovnatelného se světem germánského nibelunžského cyklu nebo bájí keltských, měl posilovat národní jednotu a překrývat soudobou společenskou diferenciaci.“Dílo je psáno blankversem (pětistopým nerýmovaným jambem). Zeyer v něm využívá znalostí cizích mýtů, pohádek, starokeltských a starogermánských pověstí, homérských eposů i dostupných domácích pramenů – především Hájkovy kroniky a Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Základem jsou české pověsti a legendy, které však rozšiřuje, mytizuje a propojuje do jednoho cyklu. Vyšehrad tak zapadá do dobového pěstování českého mýtu, kterému se věnovala především generace Národního divadla (Mikoláš Aleš, Julius Mařák, Josef Václav Myslbek, Josef Mánes, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Josef Zítek a další). Prastará česká mytologie se stala inspiračním zdrojem výzdoby Národního divadla (Myslbekova sousoší, Alšovy lunety i Mánesovy krajiny jsou například inspirovány Rukopisy). Source: Wikipedia (cs)