Fašismus je politická ideologie, jejímiž typickými rysy jsou zejména autoritářský a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, sociální darwinismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky, v němž soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu. V užším a původním smyslu označuje italský fašismus (italsky fascismo, od fasces, římského symbolu moci), politické hnutí vedené Benitem Mussolinim a vzniklé po 1. světové válce, které ovládalo Itálii v letech 1922 až 1943. Již ve 20. letech 20. století se však označení rozšířilo na příbuzná politická hnutí, strany a státní režimy v jiných zemích. V poválečné Evropě se nositeli fašistických idejí stali především bývalí frontoví vojáci. V roce 1919 vznikl Fašistický manifest, jehož autory byli Alceste De Ambris a Filippo Tommaso Marinetti, a Mussolini založil organizaci Fasci italiani di combattimento. Fašismus, který se brzy začal z levicových pozic politicky posouvat doprava, se v Itálii stal významnou silou. V důsledku politické krize roku 1922, na jejímž rozpoutání se fašisté podstatnou měrou podíleli, se Mussolinimu podařilo strhnout na sebe moc a založit první stabilní fašistický režim světa. Německý nacionální socialismus, čili nacismus, rovněž vyrůstal z pravicově nacionalistických i levicově socialistických kořenů. Vůdce nacistů Adolf Hitler hodlal uchopit moc zhruba ve stejné době jako Mussolini, puč roku 1923 však selhal a Hitler se na čas dostal do vězení, kde napsal knihu Můj boj (1925–1926). Další příležitost mu nabídla až světová hospodářská krize, během níž se Hitler roku 1933 dostal do čela státu a rychle si přisvojil diktátorské pravomoci. Také on pak brzy potlačil levicové elementy ve své straně. Oproti italskému fašismu byli nacisté mnohem více rasističtí, což vedlo ke genocidě Židů a dalších skupin obyvatelstva. Agresivní nacistická mezinárodní politika nesla hlavní vinu za rozpoutání druhé světové války. Porážka Itálie i Německa roku 1945 vedla k zániku obou režimů a zničení fašismu jako významné politické síly. V řadě zemí včetně Česka je nyní fašistická propaganda postavena mimo zákon a i v zemích, kde tomu tak není, nemá čistý neofašismus rozhodující vliv. Kromě krátkodechých loutkových režimů, jako byly ustašovské Chorvatsko (1941–1945) a vláda národní jednoty v Maďarsku (1944–1945), žádné další fašistické režimy nevznikly. V řadě evropských zemí však existovaly konzervativní diktatury s fašistickými rysy nebo podporované fašisty. Patří sem například frankistické Španělsko (1939–1975), Salazarem založený portugalský „Nový stát“ (1933–1974), Dollfussův a Schuschniggův autoritativní režim v Rakousku (1933–1938), Metaxasovo Řecko (1936–1941) nebo válečné Slovensko (1939–1945). V mnoha dalších zemích světa pak existovaly fašistické organizace, některé s nezanedbatelným vlivem, které se nedostaly k významnému podílu na moci. Byli to například Mosleyho fašisté v Británii, klerofašističtí belgičtí rexisté nebo česká Vlajka. Source: Wikipedia (cs)